Mami, kdy já půjdu ze školky po o.?

Taky to znáte?

Pro mne to byla zásadní věta, která mi pomohla k cestě za vlastními sny.

Ještě se musí odehrát dlouhý příběh, ale tady je jeden ze zlomových okamžiků.

Vlastně jsem mnohokrát zjistila, když jsem se ohlédla zpět, že moje děti mi pomáhají překonávat hranice komfortních zón, a já je za to miluji. Ikdyž je to u nás občas, ne kecám, často je to u nás, jako v Jurském parku. Řvou kluci…a řvu já, no jo, jsem horká hlava, ale miluji je a miluji to, jací jsou. Jsou to má malá zrcátka, jsou chvíle, kdy si to nechci připustit, ale vím, že to tak je. Bohužel? Nebo díkybohu? Jak kdy :-D

Ale teď ten kousek příběhu…který se odehrál kdysi dávno, před spoustou let, ale pamatuji si skoro přesně, jak to bylo.

Sedím v kanclu a zírám z okna. Venku je krásný jarní den, sluníčko svítí a já musím dřepět tady a předstírat, že něco dělám.

Tolik promarněného času! Představuji si, co všechno bych za tu dobu udělala. Malej Tomík by konečně mohl jít ze školky po o. „Víš, maminko, Pavlík chodí po o. a já jsem až posledníček“. Vždycky mne zabolí u srdíčka, když tohle řekne. Mohla bych ho vzít ze školky po o. a šli bychom se projít. Stavili se na hřišti, tam by si pohrál nejen s Pavlíkem, ale i s Kubou, ten do školky nechodí. Jeho mamka totiž nemusí sedět v takovém hnusném kanclu, jako já.

Ne, tak to není, kancelář je celkem pěkná. I kolegové jsou moc fajn. Nakonec ani šéf není špatný. Dokonce si myslím, že kdyby nebyl šéf, mohli bychom být kamarádi, máme podobné názory. No škoda.

V jedné, pro mne tedy zásadní věci si nerozumíme. Nechce totiž pochopit, že já tu nechci dřepět celé odpoledne. Už tisíckrát jsem ho ukecávala, aby mne nechal chodit do práce ráno dřív, udělám si svoji práci.

Tu já mám ráda a moc mne baví. A pak půjdu domu po o.? To by šlo ne? No tak mi dáš míň peněz, to je v pohodě. Jen když budu dřív doma. Tak by se mi to líbilo a za to bych pracovala jako ďas :-)

No nee, nechápe to. Prý mi nemůže vyjít vstříc, protože ostatní by pak taky chtěli nějaké svoje výhody a kam by to asi vedlo?

No kam by to vedlo? Výměnný obchod ne?

Ty mi vyhovíš a já zase udělám, co chceš ty, teda firma, budu pracovat na 101% v ten čas, co v práci budu.

Tak ne, ani po tisící to nechápe. No co už s ním?! Nechce to pochopit. Uzavírám to v sobě tak, že je to chlap a ten má svůj svět. Jemu se o děti postará manželka, která je zrovna na mateřské. Ale co já? Co budu dělat já? Tak další den sedím, otráveně zírám z okna a sním…

…jak by to bylo skvělé, kdyby…kdyby…

No bacha, už je zase tady, šéf přišel z jednání. Zaleze do toho svého kmrlíku, vidí přímo k mému stolu a já musím zase začít předstírat, že něco dělám.

To je tak těžké. Svoji práci mám dávno hotovou a musím čekat, až padne čas odchodu.

Tohle je to, co nesnáším. Čas se neuvěřitelně vleče…a já bych zatím…doma udělala spoustu práce, stavba domu v plném proudu. A pak mohla trávit čas s Tomíkem, který by mohl chodit domu po o. Wau to by bylo prima. Škoda, že já nemůžu…

…no tak třeba to nějak dopadne :-)

Pokud máte jakékoli dotazy nebo se chcete poradit, můžete mne kontaktovat na e-mail: info@petratrnkova.cz

sledovat další články a novinky 

Můžete se připojit do uzavřené skupinky na facebooku, kde budete mít možnost sdílet své dotazy a náměty s dalšími podnikateli a čtenáři, kteří se o oblast podnikání zajímají. Vzájemně se podporovat a vyměňovat si rady a zkušenosti.

Pokud už jste se rozhodli, že podnikání je pro vás to pravé, máte potenciál uspět, ale nejste si zcela jisti, co a jak vás vlastně na té podnikatelské cestě čeká. Pak mám pro vás skvělou zprávu. Mám mnoho zkušeností, a proto vím, že začátek cesty je to nejtěžší, proto bych vám ho ráda usnadnila a pomohla vám vydat se na cestu, s co nejmenším trním okolo 8-)